Leden 2013

Ne, nezbláznila jsem se,

9. ledna 2013 v 20:50 | Kattys |  Noty
jak by se snad na první pohled, či dokonce poslech, mohlo zdát. Neudeřila jsem se do hlavičky a ani hladina cukru v krvi od minulého kontrolního vyšetření nestoupla. Jsem relativně v pořádku. Jedná se jen a pouze o test. Technického řádu. :)


Ale na druhou stranu. Proč bych tady jednou pro změnu nemohla mít i něco sladkého až cukrkandlového! :)))

The Rasmus

7. ledna 2013 v 0:05 | Kattys |  Noty
Dneska jste mi opravdu udělali velkou radost, že jste si se mnou na střídačku celý den povídali. Já vím, v těch slovesech by se měl objevit ypsilon, ale nešť, pro jednou se to nezblázní. :)

Už jsem skoro zapomněla, jaký je to úžasný pocit, být on line. :)

Ale abych dnes jen nejásala, vypíšu se z jedné ze svých podzimních frustrací, z té téměř nejbolestnější, když tedy pominu své pochroumané tělíčko.

Už někdy koncem léta jsem si s nadšením koupila lístky na Rasmus a pak se jen těšila a těšila a těšila. A to jsem zřejmě neměla dělat. Právě několik dní před koncertem jsem se cítila tak mizerně, že to snad ani nebudu popisovat. Jak jsem celým svým založením škarohlíd a pesimista, přesto jsem doufala do posledního okamžiku, že zdravotní situaci ustojím a peří uvidím na vlastní oči. Ale nešlo to. Když jsem si na MeetFactory přečetla informaci o tom, že Rasmus vystoupí až tak někdy k desáté večerní, přestože koncert začíná v půl osmé, bylo mi jasné, že pro mě Lauri rozhodně zpívat nebude.

Byla jsem sama sebou tak zklamaná, že jsem neměla nejmenší chuť vědět, jak celý koncert probíhal. Až nedávno jsem se vzpamatovala natolik, že jsem si vyhledala nějaké to info a znovu tak trošku rozjitřila staré rány. :)

Nedá se nic dělat a naděje umírá poslední, třeba se dožiju dalšího koncertu. :)



Ach jo. Nebyl jste náhodou někdo přítomen? :)



Tedy ne že by se mi tahle píseň nějak zvlášť líbila, čistě jen pro ilustraci. :)

Andrej

6. ledna 2013 v 19:44 | Kattys |  Tváře
Aby bylo každému jasné, že pro čerstvá okouzlení nezapomínám na staré lásky. :)




Neděle s Hamletem - skříň

6. ledna 2013 v 17:50 | kattys |  Neděle
A pozor, pozor, je to tady! Po dlouhé, předlouhé pauze moje oblíbená rubrika! Nevím, co udělá nedělní Hamlet s vámi, ale já už se nemohla dočkat. :)

Takže, kdyby se někdo z vás čirou náhodou právě snažil vybavit si byt, tady máte něco pro inspiraci.

Skříň s názvem Hamlet. A tak název tam není jen tak zbůhdarma. Přesvědčte se sami. :)




DSDS 2013 - Bill + Tom... vlastně... Tom + Bill ;-)

6. ledna 2013 v 15:57 | Kattys |  TH = B+T+2xG
Po návratu Obi ke klávesnici, která znamená svět, další z příjemných překvapení roku s třináctkou na konci. I v tomto případě stejně nečekané. :)

Netajím se svou nechutí ke všem možným druhům jakýchsi reality show, ty pěvecké nevyjímaje. Nebo nevyjímajíc? V přechodníku jsem bohužel velice slabá. ;-)

Uznávám sice, že se nadaní pěvci musí někde projevit, aby si jich obecenstvo povšimlo, ale já u toho hledání nehodlám asistovat, v tomto případě, jako jednom z mála, pro mě cesta neznamená cíl, raději si počkám na výsledek. Možná tím minu nějaký ten nebroušený diamant, ale převaha neumětelů bez špetky soudnosti mě vždy spolehlivě odradí.

Bohužel můj syn soutěže podobného typu zbožňuje, a tudíž jsem občas přinucena vytrpět nějaký ten přenos, ale i tak se držím hesla všeho s mírou. Ovšem v případě německé DSDS jsem hodlala učinit světlou výjimku. Kvůli Billovi s Tomem, pochopitelně, dosud neobjevené německé talenty mě zanechávají vcelku klidnou.

Jenže jak poslední dobou nesleduji dění kolem těch dvou truhlíků, vůbec jsem si neuvědomila, že nadchází den D. Ovšem zřejmě zasáhl osud, či co to bylo, a já se zcela bezelstně po dlouhatánské době podívala k Evuli. A už to jelo. Zastihla jsem sice jen kousek přenosu, protože trvalo věčnost, než se mi podařilo připojit, ale i tak jsem měla možnost prohlédnout si dva porotce, o které šlo především.


A pak se děly divy! Předpokládám, že je všeobecně známo, že jsem skrznaskrz Billovo děvče. Tedy, bývala jsem. Čas minulý je zde zcela na místě, protože od té doby, co se Bill vzhlédl v té rádoby drsňácké imidž, vede pohled na něj jen a pouze k dávícímu reflexu. Ale řekla jsem si, že je na čase postavit se skutečnosti čelem. No... chvilkami, na několik pomíjivých okamžiků jsem pod tím nevábným porostem a arsenálem ozdob, kterými by nepohrdlo nejedno železářství, skutečně spatřila toho starého, okouzlujícího, rozkošného, nevinného, roztomilého, dětinského, omračujícího, charismatického Billa.


Ovšem to, co sedělo po jeho levé ruce, mě naprosto ohromilo. Nikdy jsem nijak zvášť nevěnovala pozornost staršímu z dvojčat, prostě jen o pár minut dříve narozený bratr, nic zvláštního. Pochopitelně jejich dvojčecí pouto na mě fungovalo jako na každou správnou, pravou a hlavně platící fanynku, ale když jsem měla posuzovat oba sourozence jednotlivě, nebylo co řešit.

A najednou, úplně z ničeho nic se zahledím, a konečně, konečně po letech vidím to, co zřejmě vidí všichni ostatní. Mladého pohledného muže, při jehož spatření se dívkám zrychluje tep.



Pravda, můj uhánějící tep nemá tak romantickou příčinu, na vině je špatná životospráva a tudíž vysoký krevní tlak, ale i tak je pohled na Toma po spoustě let příjemný.


Zdůrazňuji pohled, protože německy neumím a až na nějaké to scheisse jsem naprosto bezradná, proto netuším, co včera starší bratr vypouštěl z úst.


Ale ať už vyprávěl cokoli, těšilo mě na něj hledět. To koukáte, co? ;-)


A když už jsem v tom nadšení, což takhle nová rubrika "Tomova trička?!?" Nebo bundy, svetry, slipy, to je fuk, prostě cokoli s Tomem! :)))


Andrej na cestách :)

1. ledna 2013 v 16:21 | Kattys |  Tváře
Mám takový nepříjemný pocit, že se tady nový článek jen tak neobjeví, takže jsem dumala, co pěkného bych si sem zavěsila, aby se na to dalo delší dobu dívat. A napadl mě Andrej. Pohled na něj mě určitě jen tak neomrzí. :)


Hledala jsem tu úplně nejkrásnější fotografii, nejsvůdnější pózu a nejoriginálnější model, ale pak jsem narazila na tuhle momentku. Když si uvědomím, že zítra časně ráno vstanu a strávím několik hodin přejížděním z místa na místo v dopravních prostředcích, zmocňuje se mě nechuť, ba přímo odpor. Ovšem když vidím Andreje s půvabem sobě vlastním cestovat městskou hromadnou, hned se cítím o poznání lépe. Třeba se uvidíme ráno v Letňanech. ;-)


Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bratři Karamazovi

1. ledna 2013 v 16:10 | Kattys |  Přečteno
Tak jsem si říkala, že by to do nového roku chtělo něco veselého, povzbudivého, třeskutě optimistického. A jak jsem tak o tom veselí dumala, vzpomněla jsem si, že jsem nedávno dočetla Dostojevského. Bratry Karamazovy. :)


Náhodou, zas až tak strašné to nebylo, kupodivu nemám s Dostojevským žádné větší problémy. Ne že by čtení jeho díla byla procházka růžovým sadem, to ne, to ani náhodu, ale zvládnout se to dá. Snad bez následků. :-)


Na ty bratry jsem měla zálusk už delší dobu, vlastně od okamžiku, kdy jsem v divadle Na zábradlí zhlédla památné představení Evalda Schorma s Janou Preissovou jako Grušeňkou, Vlastimilem Bedrnou jako starým Karamazovem a Pavlem Zedníčkem jako Aljošou. Vybavuju si i ostatní herce, ale to by bylo povídání na samostatný článek. No... možná na něj dojde. Až jestli mě přestane bolet noha. :)



Feňa seděla v kuchyni s babičkou a obě se chystaly jít spát. Spoléhaly na Nazara Ivanoviče a zas se ani nezamkly. Míťa tam vběhl, vrhl se na Feňu a pevně ji popadl za krk. "Hned řekni, kde je, s kým je teď v Mokrém!" zařval zběsile. Obě ženy vypískly.
"Jejej, řeknu, jejej, holoubku Dmitriji Fjodoroviči, hnedka všechno řeknu, nic nezatajím," drmolivě o překot zakřičela na smrt polekaná Feňa. "Jela do Mokrého k důstojníkovi."
"K jakému důstojníkovi?" řval Miťa.
"K dřívějšímu důstojníkovi, k tomu svému dřívějšímu, co ho měla před pěti lety, co ji nechal a ujel," stejně překotně švadronila Feňa.
Míťa odtáhl ruce, kterými jí tiskl hrdlo. Stál před ní bledý jako mrtvola a stejně němý, ale na očích mu bylo vidět, že hned všechno pochopil, hned po prvním slovu všemu do posledního puntíku porozuměl a všechno se dovtípil. Chudák Feňa nebyla ovšem v té chvíli s to dávat pozor, rozumí-li Míťa nebo ne. Zůstala tak, jak seděla na truhle, když přiběhl, celá se třásla, ruce vztaženy před sebe, jako by se chtěla chránit, a v té poloze ztuhla. Se zděšenými, rozšířenými zorničkami se do něho vpila nehybným pohldem. A Míťa měl ke všemu ruce potřísněné krví. Cestou, když běžel, sahal si patrně na čelo, jak si otíral pot, takže mu na čele a na pravé tváři zůstaly rudé čmouhy rozmazané krve. Feňa byla zralá pro hysterický záchvat. Stará kuchařka vyskočila, hrůzou skoro ztratila vědomí a dívala se jako šílená.
Míťa asi minutu postál a najednou si mimovolně sedl na židli vedle Feni. Seděl a ne že by uvažoval, spíš byl nějak zaleknutý, jakoby strnulý ohromením. A všechno přece bylo jasné jako den: ten důstojník - vždyť o něm věděl, všechno dobře věděl, věděl to přímo od Grušeňky, věděl, že jí před časem poslal dopis. Ta věc se tedy chystala už měsíc a byla pro něho celý měsíc naprostým tajemstvím až do samého příjezdu toho nového člověka. A on na něho ani nepomyslel! Ale jak jen, jak na něho mohl nemyslet? Proč vlastně tenkrát na toho důstojníka zapomněl, zapomněl na něho, hned jak se o něm dozvěděl? Ta otázka před ním vyvstala jako nějaké strašidlo. A pozoroval to strašidlo opravdu polekaně, leknutím ho až obcházel mráz.