Duben 2012

Dracula - Gary Oldman a Winona Ryder

30. dubna 2012 v 23:35 | Kattys |  Kamery
Sice jsem tady v neděli umístila absintového Hamleta, ale musím přiznat, že jsem absint nikdy nepila. O alkoholické nápoje se nijak zvlášť nezajímám, vystačím si s vínem, sem tam nějaké to šampaňské, a když je ouvej, možná trošku fernetu. To je tak všechno.

Ale od té doby, co jsem poprvé viděla Stokerova a Coppolova Draculu, mám pocit, že prostě musím zjistit, jak to chutná a působí. Už kvůli téhle nádherné scéně.

Dracula - Gary Oldman, Winona Ryder a zelená víla. :-)


Neděle s Hamletem - absint

29. dubna 2012 v 19:41 | Kattys |  Neděle
Hamleta tohoto týdne objevila Edene. Díky! :)


Moc pěkný Hamlet, takový jarně zelený, jen si nejsem jistá, jestli se v tom současném horkém počasí nejedná o časovanou bombu, přece jen 80% alkoholu! Ostatně, posuďte sami. :)

V černobílé... Jason Wu

29. dubna 2012 v 19:12 | Kattys |  Po červeném koberci...
Asi už s tím nic nenadělám. Míním to odporně, nechutně a nepříjemně horké jaro. Bohužel se musím pařit v kalhotech, tak alespoň "koberec" pojmu vyletněně. :)


Gabrielle Union je americká herečka, o které jsem pochopitelně v životě neslyšela, a jestli náhodou ano, tak jsem to hned šťastně zapomněla. :) Ale nevadí, šatky má pěkné, takové letní. A o to tady jde především, protože tohle má být naprosto cíleně povrchní a nehlubokomyslná rubrika. :)
Jako kdyby snad ty ostatní byly jiné. ;-)

Jason Wu - narodil se na Taiwanu v roce 1980 a svou první kolekci představil světu v roce 2006. Šikovný chlapec!
Dokonce i já, která jsem módnímu průmyslu na hony vzdálená, jsem zaznamenala, že si jeho kreace oblíbila první dáma Ameriky, Michelle Obama. Ale obléká i spoustu dalších známých jmen. Jak říkám, šikovný chlapec. :)




A tady je ukázka z jeho kolekce pro jaro 2012.






Jason Wu, Spring 2012

Omlouvám se těm,

29. dubna 2012 v 18:25 | Kattys |  Asi tak nějak...
kteří nadevše milují sálající slunce a teploty nad 30 stupňů Celsia, ale já se potřebovala drobet zchladit. :)





Na chvilku to zabralo. :)

Pro ty, kteří Andrejovi

29. dubna 2012 v 18:08 | Kattys |  Tváře
hledí i někam jinam, než, tak jako já, přímo do očí. ;-)




The Big Bang Theory

29. dubna 2012 v 17:32 | Kattys |  Kamery
Jsem teprve na konci druhé řady, takže ještě nechci páchat žádné rozbory, ale jak to tak vypadá, co nejdříve zde vypukne nový oděvní seriálek - Sheldonova trička. :)

Bazinga!!! :)))




Proč?!?

28. dubna 2012 v 9:31 | Kattys |  Asi tak nějak...
Proboha proč už v dubnu?!?!?!?




Takhle by to přece bylo daleko lepší!!!


Billova trička - 11. díl - speciál - TH

28. dubna 2012 v 1:30 | Kattys |  TH = B+T+2xG
Protože Bill stále nehodlá vypadat jako Bill a pravděpodobně už ani nikdy nebude, vracím se zpátky proti proudu času. Jestli máte chuť si zavzpomínat, vezmu vás klidně s sebou.

U minulého vzpomínacího tričkového dílu jsem popíjela bílé víno, dnes mám na stole lahev nenasycené pramenité vody Rajec, patentované přírodou, tak uvidím, jak nám to půjde dohromady. :)


Tohle jsou vyloženě dřevní doby TH, nebo že by dokonce ještě kousíček před? Nemám tušení, ale nevadí, Bill v zelené působí jako neopeřené kuřátko, zato Tom už vypadá vyloženě opeřeně. :)


Chlapci už nám drobet povyrostli, ale pořád jsou to tací roztomilí ťutínci. A mění trička jak o život. :)


Pochopitelně černá vede, jak jinak,


jsme přece rockeři, no ne? Ovšem tohle bude pravděpodobně modrá, monitor mi nějak neukazuje, to co by měl. :)


Černá a červená, moje oblíbená kombinace. :)


I když nepohrdnu ani jednobarevnými výtvory,


zvláště když jsou doplněny takovými zajímavými... ehm... kreacemi. :)




Ale ani myši a lebky mi nevadí, Bill by též mohl zavzpomínat a vrátit se ke kořenům. :)


Já vím, jasně, tohle bude spíše svetřík, ale zato celkem vydařený, takže šup sem s ním. :)


Dá se tomuto kusu oděvu vůbec říkat tričko? Ale zase na druhou stranu by byla škoda, kdyby kvůli takové maličkosti chyběl jeden z nejvydařenějších Billových počinů. Zahanbeně doznávám, že při prvním spatření jsem nikterak nejásala. Prostě taková nijaká drátěná košile. :)


Tak a tady si každý sám, pěkně za domácí úkol, doplní své oblíbené tričko. Čistě podle libosti. A neopisovat!!! :-)


O Zlatovlásce

27. dubna 2012 v 22:44 | Kattys |  Tváře
Být na Jiříkově místě, tak k pátrání po Zlatovlásce žádný hmyz nepotřebuji, na první pohled je patrné, že se jedná o tu úplně vpravo. Prostě o tu široko daleko nejkrásnější! ;-)



V tomto případě je to pochopitelně ta princezna uprostřed. :)


Tentokrát je úkol malilinko těžší, ale po chvilce soustředění nemůže být pochyb, ta vpravo a žádná jiná! ;-)


Eva Gabrielssonová - Milénium, Stieg a já

21. dubna 2012 v 23:53 | Kattys |  Přečteno
Když mě něco zaujme, šťourám do toho ze všech stran, nedám pokoj, pokud mám pocit, že bych se na věc měla podívat i z jiného úhlu pohledu, sháním informace, které se posléze snažím utřídit... zkrátka, s rozkoší se v tom vrtám. :)

Takže jsem se logicky dostala ke knize Milénium, Stieg a já, kterou spolu s francouzskou novinářkou Marie-Francoise Colombaniovou napsala Larssonova životní družka Eva Gabrielssonová. Vzpomíná v nich na dvaatřicet let prožitých po boku Stiega Larssona, píše o jeho dětství, o jejich seznámení, o společném životě, o Larssonově novinářské práci, o jeho smrti těsně před vydáním prvního dílu trilogie, o tom, proč neuzavřeli sňatek a také o tom, že po smrti svého druha po něm nemohla dědit a tak neměla šanci zasáhnout do celého toho kolotoče, který se po úspěchu Larssonových knih roztočil.

Podle jejích vlastních slov "smyslem knihy Milénium, Stieg a já není postěžovat si na nespravedlnost, ale přiblížit veřejnosti Stiegův život a zasadit jeho práci do kontextu švédské společnosti. Eva Gabrielssonová podle vlastních slov nemá zájem prostřednictvím svých pamětí zbohatnout. Navzdory larssonovskému byznysu, který nyní ovládl svět, chce představit Stiega tak, jak ho viděla celý život ona: jako vášnivého zastánce ženských práv, velkorysého člověka plného entuziasmu, investigativního novináře s autoritou, ale také se smyslem pro humor. "


Rozhodně zajímavé čtení, naprosto chápu, že se Gabrielssonová potřebovala z toho všeho vypovídat, zvláště když píše, že Larsson se svou rodinou příliš nevycházel a najednou výsledky toho, na čem se svou družkou pracoval, byť by to z její strany měla být třeba jen morální podpora, zdědí otec a bratr, kteří se zcela pochopitelně snaží na celé té věci vydělat.
Je to příběh se smutným koncem, lépě řečeno s koncem hořkým. Přesto nechci soudit a už vůbec se nechci dohadovat, na čí straně je pravda.

Jak už jsem zmínila, den po Stiegově smrti se moje sestra Britt vydala spolu s Erlandem do redakce Expa a já jsem ji požádala, aby tam vzala i Stiegův baťůžek. V tom baťůžku byl jeho diář s podrobným konceptem následujícího čísla a dále počítač, který byl majetkem Expa. Ten počítač tedy náleží časopisu, ale obsahuje také Stiegovy články, jeho korespondenci se Searchlightem, materiály, jména informátorů atd. Z toho důvodu je chráněn zákonem, který praví, že zdroje novinářů jsou nedotknutelné. Počítač neměl žádné přístupové heslo. Zůstal v redakci déle než půl roku. Někdo jednou navrhl, aby ho uložili do redakčního trezoru, jenže ten byl zavřený a přístupový kód znal jen Stieg.
Nachází se v něm čtvrtý díl Milénia - možná.
Rukopis čítá něco přes dvě stě stran, protože když jsme toho léta odjížděli na dovolenou, Stieg jich měl napsaných více než sto šedesát. Potom se věnoval redakci prvního dílu, dopisoval třetí a navíc ještě pracoval pro Expo, při tom všem mohl do své smrti stihnout nanejvýš padesát dalších stran.
Nemám v úmyslu vyprávět zde zápletku čtvrtého dílu. Řeknu jen tolik, že v té knize se Lisbeth pomalu osvobozuje od svých strašidel i od svých nepřátel. Kdykoli se jí podaří pomstít se někomu, kdo jí ublížil, ať už tělesně nebo duševně, nechá si vymazat tetování, které pro ni toho člověka symbolizovalo. Její piercing je jen módní záležitost, u lidí jejího věku zcela běžná, ale zato tetování pro Lisbeth představuje něco jako válečné barvy. V mnoha ohledech si ta mladá žena počíná jako domorodá bojovnice v městské džungli. Jedná jako zvíře, řídí se svými instinkty, ale současně dokáže předvídat různé situace a nebezpečí. Já také tváří v tvář novým situacím a lidem spoléhám na intuici. A Stieg to dobře věděl.
Stieg napsal za dva roky dva tisíce stran. Nedělal si přitom skoro žádné poznámky a až na několik drobných detailů neprováděl ani žádné rešerše. Jak je to možné? Odpověď je prostá: jako podklad pro ty knihy posloužily naše životy a těch dvaatřicet roků, které jsme prožili bok po boku. Ty knihy jsou plodem nejen Stiegových, ale také mých vlastních životních zkušeností. Jsou plodem jeho dětství, ale také mého. Jsou plodem našich bojů, našeho aktivismu, našich cest, našich vášní, našeho strachu... Ty knihy jsou jako skládačka, která dohromady dává náš život. Proto nedokážu přesně říct, co v Miléniu pochází od Stiega a co ode mne. Rozhodně ale vím, že kdyby chtěl někdo to klubko rozmotat, každý svazek by ho stál celá léta práce.
Náhoda tomu chtěla, aby Stieg - a nikoli já - všecny ty jednotlivé prvky spojil a vytvořil z nich literaturu. Ironií osudu teď někteří tvrdí, že jsem se na vzniku knih nijak nepodílela, a jiní jsou zase přesvědčeni, že jsem je napsala celé. Na to odpovím jen tolik, že jsme měli společný jazyk a často jsme také společně psali.
V srpnu 2005 předložil Per-Erik Nilsson Larssonovým a Norstedtsu návrh na dohodu, který se zakládal na předpokladu, že budu mít v rukou správu duševního vlastnictví Stiegova díla. V takovém případě bych mohla ve vší zákonnosti dokončit čtvrtý díl. Zhostila bych se toho dobře. Per-Erik si myslel, že tato možnost Larssonovy přiměje k tomu, aby nalezli nějaké řešení.
Larssonovi řekli ne.



Stieg Larsson - Milénium

21. dubna 2012 v 21:02 | Kattys |  Přečteno
Pochopitelně, že jsem se k Miléniu Stiega Larssona dopracovala úplnou náhodou. Jak také jinak, světové, ba přímo globální bestsellery, to mi zní podezřele. Nevím, čím to bude, asi nějaký snobismus naruby, ale masová popularita ve mně vzbuzuje nedůvěru.




Ovšem jednou jsem cosi hledala na internetu a úplnou náhodou si všimla, že jakási cestovní kancelář pořádá zájezdy do Švédska po stopách hrdinů Milénia. Mohli jste vyrazit do Stockholmu a tam pak navštívit kavárny, restaurace, obchody, procházet ulicemi, toulat se uličkami. Zaujalo mě to, ale ne natolik, abych po Miléniu začala pátrat, jen jsem si učinila mentální poznámku. Po nějakém čase jsem na Milenium opět narazila, tentokrát už jako na světový bestseller číslo jedna. Pravda, to mě trochu odradilo, cokoliv masového... no, však už jsem o tom psala. Pak se dlouho a dlouho nic nedělo, až přišel čas vánočních dárků. A při pohledu na regály plné knih mě napadla geniální myšlenka. Proč bych nemohla manželovi koupit k Vánocům zrovna první díl trilogie Milenium - Muži, kteří nenávidí ženy? Manžel sice není bůhví jaký čtenář, ale sem tam přelouská i něco jiného než odbornou literaturu. Knihu daruji, pak si ji vypůjčím, přečtu, zhodnotím, a když bude co k čemu, zakoupím další díly. Manželovi pochopitelně nic neprozradím a všichni budeme spokojeni. :)))
A jak jsem naplánovala, tak jsem i udělala. Jenže čas plynul, bylo dávno po Vánocích a já pořád tak nějak příběh o mužích, co ty ženy tak nemají rádi, odsouvala. Ale nakonec jsem se přece jen odhodlala. Kupodivu jsem nezačala číst v autobuse, jak je mým dobrým zvykem, ale začetla jsem se pěkně v postýlce, obložená samými příjemnými věcmi, jako jsou třeba měkoučké polštáře, horká kávička, na jazyku se rozplývající čokoláda... prostě pohodička. Četla jsem a četla a říkala si, co že na tom všichni mají, vždyť je to celkem nuda, první kapitola pryč a nic se neděje, a navíc je to tak nějak divně psané, takové suché, strohé, proboha, co na tom ty miliony čtenářů zaujalo, je vidět, že jsem se ve svých odsudcích komerčně úspěšných děl nemýlila, ještě že jsem koupila jen jeden díl, to je otrava, jdu si najít nějakou jinou knihu... a pak, pak bylo prostě ráno.
Poprvé po spoustě let jsem přečetla knihu na jeden zátah. Unavená, s kruhy pod očima, ospalá, ale uchvácená, zděšená i okouzlená. Stieg Larsson mě prostě dostal. Přesně tak, jako ty zástupy ostatních. Jen co jsem se vzpamatovala, okamžitě jsem po něm zahájila pátrání. Pochopitelně že jsem si hned následující den zakoupila další díl. Tentokrát jsem se nenechala strhnout a nenasadila tak vražedné tempo, knihu jsem brala do rukou jen cestou z práce a do práce, prostě jsem si chtěla ten úžasný pocit ze čtení Larssonových příběhů uchovat co nejdéle. Občas to byla muka, když byla kapitola obvzláště napínavá, ale vytrvala jsem. Logicky pak následoval poslední díl a smutek z rozloučení s hrdiny, s nimiž jsem toho na stránkách Larssonových knih tolik prožila. Knihu jsem dočetla včera večer v autobuse cestou z práce a tak se ponořila do přemýšlení nad vyzněním díla, že jsem prostě knihu zapomněla na sedadle a vystoupila bez ní. Za prací jsem dojížděla vyjma několika let téměř celý svůj život a nikdy, opravdu nikdy jsem v dopravních prostředcích nic nenechala. Žádný deštník, žádný svetr, žádnou tašku, žádnou knihu... až teď. Opravdu jsem byla z téhle události tak vykolejená, že se mi ani nechtělo sedat k počítači a to už je co říci. Dumala jsem nad tím, co mi osud asi tak chce naznačit, ale pak jsem usoudila, že snad pouze... stáří je prostě hrozná věc. :)))

Ale zpět k Miléniu. Pochopitelně nechci psát o obsahu, třeba se ještě najde někdo, kdo se ke čtení dosud nedostal, tomuto jedinci bych chtěla trilogii vřele doporučit, aniž bych mu vyslepičila její obsah.

Všechny tři díly se tváří jako detektivka, ale klidně by se daly nazvat společenským románem, špionážním příběhem, politickým thrillerem. Vypůjčím si část jedné z recenzí... ´je to obraz společnosti, která si spokojeně medí u svých klávesnic a všechno ví. A přitom někde docela nedaleko tečou do kanálu slzy, nebo také krev.´

Jestli jste tak ještě neučinili, čtěte!



To, co Dragana na Lisbeth Salanderové nejvíce zlobilo, však nebyla její absence emocí. Spíše se jednalo o image. Firma Milton představovala konzervativní stabilitu. Salanderová do tohoto obrázku zapadala jako pěst na oko.
Armanskému dělalo problémy smířit se s tím, že jeho hvězdný detektiv je bledničková, anorekticky vyzáblá holka s vlasy ostříhanými na ježka a s piercingem v nose a obočí. Na krku měla dva centimetry dlouhou vytetovanou vosu, kolem bicepsu na levé paži kroužek a další okolo kotníku. Když na sobě jednou měla tílko, Armanskij si všiml, že na lopatce má větší tetování představující draka. Byla to přírodní rudovláska, ale barvila si vlasy na havraní čerň. Vypadala, jako by se právě probrala z opice po týdenním tahu s bandou tvrdých rockerů.
Lisbeth Salanderová ve skutečnosti netrpěla žádnou poruchou příjmu potravy - o tom byl Armanskij přesvědčen; naopak se zdálo, že dokáže zkonzumovat veškerý myslitelný humus. Jednoduše byla přirozeně hubená a měla křehkou kostru, díky čemuž se svými drobnými údy a malýma rukama, útlými zápěstími a ňadry, která byla pod šaty těžko rozpoznatelná, působila jako holčička. Bylo jí čtyřiadvacet let, ale vypadala na čtnáct.
Lisbeth měla velká ústa, malý nosík a široké lícní kosti, které jí dodávaly náznak orientálního vzhledu. Měla rychlé pavoučí pohyby, a když pracovala na počítači, prsty jí létaly po klávesnici téměř manicky. Se svým tělem by žádnou kariéru jako modelka neudělala, ale s upraveným obličejem by mohla účinkovat v jakékoli reklamě. Nalíčená - občas navíc používala odpudivou černou rtěnku - a bez tetování a piercingu v nose a obočí by byla... hm... přitažlivá. Naprosto nepochopitelným způsobem.
Podivná byla sama skutečnost, že Lisbeth Salanderová pro Dragana Armanského pracovala. Nepatřila k sortě žen, s nimiž Armanskij běžně přicházel do kontaktu a tím méně jim nabízel práci.
Své zaměstnání získala naprosto mimochodem, když ji napůl penzionovaný advokát Holger Palmgren, který spravoval soukromé záležitosti starého pána J. F. Miltona, otipoval jako chytrou holku s poněkud problematickým postojem. Palmgren apeloval na Armanského, aby jí dal šanci, což mu Armanskij proti své vůli slíbil. Palmgren byl typ muže, kterého by odmítnutí motivovalo k dvojnásobnému úsilí, takže bylo lepší rovnou souhlasit. Armanskij věděl, že se Palmgren věnuje problematickým mladým lidem a jiným sociálním nesmyslům, ale přesto má dobrý odhad.
Svého rozhodnutí litoval ve stejném okamžiku, kdy Lisbeth Salanderovou spatřil.
Nejen že vypadala na potížistku - pro Armanského byla synonynem tohoto výrazu. Propadla na druhém stupni základní školy, nikdy ani nepáchla na půdu gymnázia a postrádala veškeré formy vyššího vzdělání.

Jaro IV

15. dubna 2012 v 15:59 | Kattys |  Asi tak nějak...
Jaro? Naprosto perfektní! ;-)


František Němec - Dáma na pavlači

15. dubna 2012 v 14:00 | Kattys |  Přečteno
Když se necítím tak úplně akorát, projevuje se to i tím, že automaticky sahám po lehčí četbě. Co do objemu i nutnosti soustředění. :)

Knížečka "Dáma na pavlači" je útlá, lehká, skladná, zrovna tak do ruky. Není potřeba ji vzpírat, ani fyzicky, natož pak duševně. ;-) Jedná se o sbírku soudniček, které naprosto geniálním způsobem sepsal novinář František Němec ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Já se u těch pavlačových hádek pokaždé neuvěřitelně bavím. Možná i proto, že si autor většinu svých soudniček prostě vymyslel. :)



Dáma a hmyz

Tak se stane, že někdo způsobí situaci a odejde od toho: ani pak neví, že způsobil situaci.
To jednou jeden nevěděl, kam dát oči a šel za paní Pšurnou. Paní popoběhla a ten jistý hned taky popoběhl. Paní se zastavila u výkladu a ten jistý se zastavil taky a pozoroval ji ve skle.
"Von vám šel za mnou až k domu!" povídá paní potom ve společnosti. "A tak už vám byl blízko, blizoučko... - no, jak říkám, co by blecha doskočila!"
"Fuj, dámo, vy se taky vyjadřujete!" vece na to paní Haďousová. "Co by blecha doskočila! Copak todle je řeč do společnosti? Zrovna blecha! Tak přece, dyž sem mezi dámama, řeknu: co by skřivan doletěl... Anebo třeba: co by ryzák doběhnul... Ale vono holt čeho je byt plnej, tím ústa přetékaj... Tak je to..."
"Haló, drahoušku, copak to říkáte? zakroužila divoce očima paní Pšurná. Čehopak že mám byt plnej?"
Paní Haďousová odpověděla suše: "No skřivanů ne... A ryzáků taky ne!"
Obžalovaná pro to, že paní Pšurnou ve veřejný posměch vydala, praví paní Haďousová před soudem: "Dyť vono to, prosím, nebylo poprvně, co se paní Pšurná dala takhle přes hmyz slyšet. To sme spolu byly taky v takovým vědeckým kroužku, co se luštěj křížovky - a tam už byla známá. Pořádný věci nikdy nevěděla: má to sedum písmen a je to distrikt v Západní Indii... To prej nevím! Má to tři písmena a je to šermířský výraz... Zasejc nevěděla! Vona nevěděla, jak se řekne skála vyčnívající do moře... Nevěděla nic! Třeba tam bylo: část lidského těla - a vona řekla nárt! Jó, ale - jak přišlo uhodnout: malý bodavý hmyz... už křičela: štěnice, štěnice! Distrikt v Západní Indii neuhodne, ale malej bodavej hmyz uhodne naráz! Vona by přes malej bodavej hmyz mohla skládat státnice!"
Paní Haďousová si na chvíli oddechla: "Taková vostuda to, prosím, tenkrát byla... Voni to eště ani štěnice nebyly... Voni ten malej bodavej hmyz byli moskyti... Jenomže, jak vona to tenkrát měla taky vědět? Kdepak vona vezme v postelích moskyty - že jo?"
To se tak dnes děje: někdo způsobí situaci, odejde od toho a ani neví, že způsobil situaci. Ten jistý, co šel tenkrát za paní Pšurnou tak blízko, možná ani neví, že Haďousová dostala pro urážku na cti nepodmíněnou pokutu.


Dědeček pokračuje

"Inu," kývá lítostivě hlavou dědeček Andělka. "Kynutej knedlík - to bejvalo moje. Kynutej knedlíček politej povidlama... Jen sem se měl držet kynutejch knedlíků!"
Zhluboka vzdychl.
"Ale to přišla tadyhle Luci! Eště jí povídám: Lucinko, strava musí bejt měkká. Sem člověk letitej - stravu musím mít k sobě. Kynutej knedlíček - ňákou tu kaši... - rejžovou se skořicí, bramborovou s cibulkou... a polívky, Lucinko! Já jsem polívkovej!
Tak, tak, prosím! Přišla ke mně jako hospodyně. Ale taková byla - samé pokušení. Lucinko, říkám jí, jsem člověk letitej. Já už žádný dílo v životě neprovedu - kaši uvař! A vona, prosím, jen tak se smála: uvařím prej - uděláme prej kašičku našemu dědečkovi! Bramborovou kašičku s cibuličkou... Pěkně kašičku uvaříme, cibuličku vosmažíme... Vono je to náš dědeček a vono to už kousat nemůže... A taková, prosím, byla, samej špás. Do kašičky prej nasekáme šunčičku... Pěkně prej na droboučko - poněvadž vono je to už takový bezzubý... vono by to nemohlo papat... Jářku, slavnej soude..."
Dědoušek sklonil provinile hlavu.
"Tak ani nevím, jak se to mohlo všechno stát. Tak pořád mluvila a pořád se smála - a mně najednou přišla lítost z těch všech kaší... Přišlo mi líto mladosti... Jářku, Luci: co bys tak nadroboučko šunčičku sekala - však já eště nejsem tak bědnej... Di a kup pořádnej kus uzenýho... Však já nic na droboučko eště nepotřebuju... A večer, slavnej soude, sám sem zamk - sám sem pěkně na petlici zavřel...
Zpyšněl jsem, slavnej soude... Tenkrát jsem zpyšněl - k všemu se přiznávám... I k Luci se přiznávám - i k tomu díťátku se přiznávám... Šak se mě tenkrát zmocnila pejcha! Luci jsem řek: Kaše přestane! Žádný kynutý knedlíky s povidlama! Takový sou neúhledný, neapetytlich... Žádná vovesná kaše... Má vina, prosím, má největší vina..." Dědeček kloní hlavu hluboko do země.
"Tak, tak - zpyšněl jsem! Moc sem zpyšněl! Starej člověk má mít stravu k sobě: kynutej knedlíček, kaši, polívčičky... Jen sem měl zůstat polívkovej..."
S mnoha poklonami dědeček odchází. I k Luci se přiznal, i k tomu díťátku.


Paní Katěnová mezi gentlemany

Bývaly doby, že chudá holka přece jen udělala štěstí. Takový kníže Oldřich se nikoho nevyptával, co holka má a umí, posadil si Boženu na koně a jelo se. Ale dnes je všechno jiné: dnes je krize.
Paní Katěnová hodlala provdat dceru Anežku. Jednoho dne čte v novinách, že nějaký zasloužilý policejní inspektor pořádá přednášku, jak si počínati při vybírání statisícových obnosů v bankách, vzhledem k četným loupeživým přepadením, v poslední době velmi rozmoživším.
"Na takové přednášce, to bude samej hlaváč! Kdepak - tam žebrota nebude! Kdopak dneska může z banky vybírat statisícový obnosy. Jářku, holka - to dem!"
Oblékla to své dítě a srdce jí tlouklo.
"Holka, drž se! Co dyby se po tobě ňákej ten bankéř kouknul! De ti vo budoucnost!"
Na přednášce nebylo mnoho lidí. Přišli inkasisté a několik starců, vždycky chtivých nějakého poučení. Zděšena vidí paní Kanětová mezi obecenstvem taky starou Kaclovou s dcerou Hermínou. Do paní Katěnové už nic nebylo: Kam se všade ta holota taky jenom nacpe.
Bylo po přednášce a přišly dotazy. Ježíši Kriste, Kaclová se přihlásila o slovo!
"Jestli prej sem dobře rozuměla, měl pan přednášející na mysli částky pouze do jednoho sta tisíce. Ale řekněme, že já budu zejtra potřebovat vyzdvihnout si v bance třeba dvakrát sto sisíc! Jak si počínati pak?"
Včera si ta Kaclová byla u Saxlů vypůjčit půl kila cukru. Ne - paní Katěnová to nemůže vydržet. Paní Katěnová se všecka jenom třese.
Pan přednášející odpověděl, že v takovém případě nutno ovšem opatrnost zostřit.
"Dobře," na to paní Kaclová. "Ale řekněme, že třeba nemám čas tam jít sama. Že tam pošlu tadyhle dcerušku, která je ještě svobodná a domácně vychovaná - viď, Hermínko? A ukaž se přece taky pánům!"
V místech, kde seděly Katěnovy, vznikl prudký šum.
"Protestuju..." křičí paní Katěnová. "Protestuju, aby se debata sváděla na jiný koleje! Anežko, ukaž se taky!"
Kaclová se snaží překřičet Katěnovou.
"Slovo mám přece já - pravda, gentlemanové?"
"Kušte, couro!" volá paní Katěnová. "Ste žebrota! Tady, prosím, gentlemanové, se podívejte na céru Anežku Katěnovou! To jen děvče domácně vychovaný - a ne šancajk po mezích vyválenej..."
Ale ano: paní Katěnová dostala před soudem své. Jenomže chodí a říká: "To není žádná hanba, bejt vodsouzenej pro politiku!"

Neděle s Hamletem - koťata - Jaro III

15. dubna 2012 v 0:55 | Kattys |  Neděle
A dáme si zvířátka. Když se nám to jaro tak rozjíždí. :)

Tenhle krasaveček se jmenuje Hamlet.



Aby se tady necítil osamělý, přidám mu sem přítele Horatia. :)


Ještě byl k mání Henry a také Hermiona, ale myslím, že ti dva nahoře si vystačí. :)

Jaro II

14. dubna 2012 v 18:52 | Kattys |  V obraze...
Dobrá, kuřátka vás zrovna dvakrát nenadchla, tak přitvrdíme! ;-)


Karen Lonsdale, z cyklu SPRING

Postcrossing - Taiwan, Turecko, Taiwan, Anglie, Bělorusko

14. dubna 2012 v 16:09 | Kattys |  Postcrossing
Pohled od Rumi z Taiwanu mě trošku zmátnul. Na rubu je vytištěno "I wanna fall in love with New York", ale odesílatelka velebí krásy Taiwanu, tak nevím. :)


Ibrahim z Turecka mě vážně pobavil. Text na pohlednici vytiskl a nalepil. Což o to, s tím už jsem se setkala vícekrát, ovšem tento text zněl spíše jako seznamovací inzerát. Nepředpokládám, že by sem Ibrahim kdy zavítal, tak na něj snad můžu prásknout, že je mu 29 let, je lodní inženýr a stavitel jachet, svobodný, žije sám ve vlastním bytě v Istanbulu, hraje šachy, rád jezdí na kole a chodí do tělocvičny. Ale fotku nepřiložil. :)

A tak zpět, právě jsem na jeho profilu našla odkaz na rozhovor s ním, dokonce i s fotografií. Hmmm... celkem už tak nějak rozumím tomu, proč je prvním odesílatelem ve své zemi, zřejmě spousta volného času. ;-)


Emilly z Taiwanu využila toho, že mi nevadí reklamní pohlednice a jednu takovou mi poslala. Netuším sice, co propaguje, protože text na rubu vypadá jako rozsypaný čaj, ale i tak se mi líbí. :)


Rasa píše, že pochází z Litvy, její manžel z Pakistánu a momentálně žijí v Anglii. Na svém profilu má nádhernou dětskou fotografii, předpokládám, že to bude jeden z jejích dvou synů. :) Míšené dětičky, to je moje. ;-)


Uvažuju o tom, že si ze svého profilu odstraním informaci o schopnosti komunikovat v ruštině. Copak o to, azbuku i po těch letech od střední školy stále zvládám, ale když oni někteří poskrosaři mají tak nečitelný rukopis, že tak nějak nechápu, co mi chtějí sdělit. Katerina z Běloruska píše cosi o malíři, jehož nádherný obraz pro mě vybrala, jenže já prostě nejsem s to ta písmenka rozluštit. Holt budu muset vzít na pomoc google, abych se o malíři něco dozvěděla. Anebo že by DAda? :)))


V zelenkavé... Zac Posen

14. dubna 2012 v 13:48 | Kattys |  Po červeném koberci...
Pochopitelně že jsem se s jménem Coco Rocha ještě nesetkala a tak jsem začala pátrat. Tipovala jsem herečku a ejhle, ona je to kanadská modelka. Není divu, že jí ty překrásné šaty tak sluší. :)


Coco Rocha, New York 2012
Zac Posen


Šaty má na svědomí americký módní návrhář Zac Posen, narozený v roce 1980. Svoji první kolekci představil světu v roce 2001 a od té doby se činí. :)


Ale stejně se mi ty zelenkavé líbí nejvíce. :)






Zac Posen, Spring 2012

Jaro

14. dubna 2012 v 12:12 | Kattys |  V obraze...



Vivien Burdon, z cyklu SPRING

Andrej a jeho vycházkové odění

14. dubna 2012 v 11:55 | Kattys |  Tváře
A opět, jak je mým dobrým zvykem, Andrej do třetice. ;-)

U předcházejícího článku mě pobavil Jančin komentář ohledně Andrejova volnočasového odívání a tak jsem vybrala několik tématicky podobných snímků.

Andrej ve vycházkovém...




Ale pro slabší povahy mám i něco snesitelnějšího. ;-)


Dobrá, dobrá, tak už vážně vážně. :)




Ale kdyby chodil po ulici oděn takto, vůbec by mi to nevadilo. :-)


Andrej a jeho fanoušci

13. dubna 2012 v 10:26 | Kattys |  Tváře
A aby bylo vidět, že se na Andreje nehorším pro nějaké to slovíčko, přidávám roztomilé video. Tedy alespoň mně připadá opravdu roztomilé. Baví mě sledovat, jak má Andrej to předvádění prostě v krvi, ladně pózuje i při focení s fanoušky. :)

Obdivuju jeho milé chování, já bych tedy k obtěžující veřejnosti takhle vstřícná určitě nebyla, nesnáším ty pořvávající a dotírající "fanoušky", co si myslí, že veřejně známá osoba je jejich majetkem a že si k ní mohou dovolit cokoliv.


Nikdy, prostě nikdy bych se netroufla oslovit a tím i obtěžovat nějaký známý a populární obličej. Cpát se s foťákem v ruce ke své oblíbené "celebritě" v restauraci, na ulici, na výletě, prostě kdekoliv, mi připadá neomalené, nevhodné a neslušné. Myslím, že bych se neodhodlala ani na místech k tomu určených, jako jsou třeba autogramiády. A můj odpor k tomuto chování rozhodně není dán pokročilým věkem, nezachovala bych se vlezle ani jako mladý žabec. :)


Je sice pravda, že se sem tam podívám i na fotografie s fanoušky, některé jsou skutečně povedené, ale stejně je mi to dívání trošičku malinko nepříjemné. Ovšem to je jen můj názor, ostatním jejich vášeň pro lovecké trofeje brát nehodlám. ;-)