Říjen 2011

Postcrossing - Švédsko, Indie, Anglie, Holandsko, Německo, Rusko, Francie, Bělorusko, Portugalsko, Itálie, Rusko, Bělorusko, Holandsko

21. října 2011 v 17:47 | Kattys |  Postcrossing
Líbí se mi známkové pohlednice a tahle je moje první vlastní. Jsem na ni patřičně hrdá! Známky sice nesbírám, ale ráda si je prohlížím. Miki, nejpilnější švédská postkrosařka, mi udělala velkou radost. A navíc na pohlednici nalepila nádhernou známku plnou šišek. :)


Můj první pohled z Indie. A ty nádherné známky! Dhyan z Mangalore se opravdu snažil. :)


Další z postcrossingových překvapení. Na rubu téhle pohlednice jsem objevila slovenský text. :) Miroslava už tři roky žije v jižní Anglii a navíc vybrala pohlednici s mým oblíbeným spisovatelem Thomasem Hardym.


Tuhle pohlednici pro mě vyrobila Petra z Holandska vlastnoručně. Není to tak úplně můj šálek čaje, ale obdivuji zručné a šikovné lidi, já sama jsem levá jak šavle. :)



Kristin z Německa píše, že Limburg stojí za vidění, rozhodně s ní souhlasím. :)


Tahle roztomilá autíčka mi poslala Věra z Mosky, která kromě pohlednic s kreslenými motivy obdivuje závody Formule 1. :)


Agnes z Francie mě svým pohledem překvapila, takhle pěkně seřazení vládcové, zdařilá pomůcka pro všechny milovníky historie, tedy i pro mě. :)


Mám ráda tyhle městské pohledy, Vítězné náměstí v Minsku vypadá opravdu impozantně. Poděkovala jsem, ale jméno odesilatelky jsem nezjistila, na pohlednici ho nemohu přečíst a na blogu ho tajemná Běloruska neuvedla. :)



Carlos z Portugalska poslal opravdu zajímavý pohled, prý má znázorňovat, jakou hromadu věcí člověk časem nastřádá. :) Chtěla jsem se Carlosovi odvděčit a lehkovážně mu slíbila pohled na oplátku, ale pak jsem na jeho profilu zjistila, že má zájem o fotbalové stadiony. Tak ty ve své obrovské krabici plné pohledů nemám. Budu muset něco vymyslet. Třeba vyfotit místní stadioneček. :)

Umberto z Itálie mě trošku naštval, co trošku, naštval mě ćelkem dost. Nejen že se přiznal, že tuhle pohlednici dostal od portugalského poskrosaře, ale když už se nenamáhal poslat mi cokoli italského, alespoň si mohl podívat, že tenhle pohled už ve své sbírce mám. No, co dělat. Jak že se to říká, Janule? S dětma nezatopíš a gumový ti odskáčou? ;-)



To Táňa z Moskvy mi udělala větší radost. Nebylo jí líto času, prozkoumala mé oblíbené pohlednici a jednu z nich mi poslala. Jen mě vždycky šokuje, když mi zdvořilí postkrosaři vykají, připadám si pak děsně stará! :-)


Dina z Minska nedávno navšívila muzeum, které můžete vidět na pohlednici a jestli jsem dobře pochopila azbuku, jedná se o nejstarší městečko v Bělorusku. :)


Nádherná pohlednice plná jahůdek přišla od Merel z Holandska, která miluje léto. Nedalo mi to a v poděkování jsem jí oznámila, že já tedy léto dvakrát nemusím. Ovšem jahody jsem jí pochválila, tak snad to přežije. :)


Kurt Vonnegut - Mechanické piano

21. října 2011 v 14:56 | Kattys |  Přečteno
Na svého prvního Vonneguta jsem byla doopravdy zvědavá. No... zvědavá, když uvážím, že jsem knihu zakoupila někdy koncem osmdesátých let, nevím, zda se v tomto případě dá mluvit o palčivé touze knihu přečíst. :) Ale to jsem celá já, knihy, které vlastním, zásadně nečtu. Jenže s přibývajícím věkem se mě začíná zmocňovat panika. Co když za těch pár let, co mi ještě zbývají, nestačím všechno přečíst? ;-)



Ale tak, nikdy není pozdě a já jsem spokojená, že jsem konečně udělala první krok směrem k Vonnegutovi. Když jsem hledala více informací o románu i autorovi, zjistila jsem, že se jedná o jeho první vydanou knihu. Nemám pochopitelně srovnání s jeho dalšími díly, ale i tak jsem byla nadšená. Chladný, odlidštěný svět, kde vše řídí stroje, nepotřební lidé, hmotně zabezpečení prací strojů, ale bez možnosti uplatnění, vzpoura, která nutně musí následovat...




Kateřina sotva vzhlédla, když vstoupil, tvářila se jako hromádka neštěstí a na protější straně pokoje, na pohovce, která byla prakticky jeho, civěl do země Bud Calhoun.
"Máte nějaké problémy?" zeptal se Paul.
Kateřina si povzdychla." Bud shání místo."
"Bud shání místo? Má přece čtvrté nejlépe placené místo v Iliu. Já bych mu nikdy to, co dostává za vedení skladu, nemohl dát. Jste blázen, Bude. Když jsem byl ve vašich letech, nevydělával jsem ani polovinu..."
"Chci práci" řekl Bud. "Jakoukoli práci."
"Chceš snad polekat Národní naftovou radu, aby ti přidali? Prosím, Bude, nabídnu ti víc, než dostáváš, ale musíš mi slíbit, že mě pak nebudeš brát za slovo."
"Jsem bez místa, vyrazili mě."
Paul užasl. "Skutečně? Ale proč, proboha? Mravní zpustlost? A co ten tvůj vynález, cos vymyslel pro..."
"Právě kvůli němu," řekl Bud s podivnou směsicí pýchy a výčitek svědomí. "Funguje. A znamenitě." Ostýchavě se usmál. "Dělá mou práci daleko líp, než jsem ji dělal já."
"Řídí celý provoz?"
"Jo. Chytrá hračka."
"A ty jsi teď bez práce."
"Dvaasedmdesát je nás bez práce," řekl Bud. Sesunul se na pohovce ještě níže. "Náš pracovní obor byl zrušen. Puf!" Luskl prsty.
Paul si představil vedoucího osobního oddělení, jak na klávesnici počítače vyťukává kódové číslo Budovy profese a jak mu stroj po několika vteřinách vychrlí dvaasedmdesát štítků se jmény všech, kdo se živili touž prací jako Bud - a kterou teď Budův stroj vykoná líp. Všechny kádrové počítače v zemi obdrží informaci, aby už tuto profesi nepovažovaly nadále vhodnou pro člověka. Kombinace dírek a vrypů, jíž byl Bud pro kádrové počítače, nebude napříště přijatelná. Jakmile ji někdo vloží do pořítače, okamžitě z něj vyskočí zpátky.
"P-128 už nikdo nepotřebuje," řekl zasmušile Bud, " a o kategorii níž nebo výš taky nic volného není. Vzal bych i nižší plat a vrátil se do P - 129 nebo dokonce P - 130, ale nemám šanci. Všecko je obsazeno."

Magdalena Kožená - Národní divadlo - říjen 2011

21. října 2011 v 11:09 | Kattys |  Noty
Původně jsem zamýšlela dát sem svoji první anketku pro ty, kteří si pamatují můj článek o velmi včasném zakoupení vstupenek na koncert Magdaleny Kožené. Chtěla jsem abyste hádali, zda mě přece jen neskolila choroba, zda umělkyně nezrušila koncert, či zda nezasáhly nadpřirozené síly, prostě jestli jsem koncert absolvovala. Ale nakonec zvítězila lenost, nebo snad další virózka a já napíšu prostě a jednoduše, že jsem koncert zvládla. I když, tak prosté a jednoduché to nebylo. Už měsíc mě trápí kašel, a přestože jsem zkusila možné i nemožné, nemohu se ho zbavit. Když jsem psala o strachu z angíny, netušila jsem, že mě čeká zákeřnější nepřítel. Kdyby se jednalo o činohru, balet, operu, prosím, to by se dalo nějak odkašlat, ale zkuste si rušit nábožné ticho ve vyprodaném Národním. Ovšem jako zkušený divadelní divák jsem si poradila. Připravila jsem si do kabelky spousty cucacích cukrátek a synovi předestřela katastrofický scénář. Co dělat, když mě v záchvatu kašle vyvedou. Ale Magdalena zpívala tak úžasně, že jsem chvílemi i zapomínala na šimrání v hrdle. :)



Nejsem žádný znalec a rozhodně nemám v úmyslu psát cokoli, co by se byť vzdáleně podobalo recenzi. Neumím to a ani se o to nechci pokoušet. Myslím, že postačí, když napíšu, že se jednalo o skutečně bohatý umělecký zážitek. :)

Magdalena nádherně vypadala, vznosně se pohybovala, působila příjemně a zpívala úžasně!

Na programu byly Handelovy a Vivaldiho árie, největší dojem na mě udělala ukázka z Vivaldiho opery Griselda, ale nikde se mi nepodařilo najít ukázku v Magdalenině provedení, takže jsem místo toho vybrala poslední přídavek, který jsme si v Národním vytleskali.


Neděle s Hamletem - Dean Hamlet Aparthotel Malta

9. října 2011 v 10:05 | Kattys |  Neděle
A protože podzim již udeřil plnou silou, alespoň tedy u nás v Polabí rozhodně ano, je čas vyrazit za sluncem.

No já tedy nikam vyrážet nebudu, já jsem s říjnem v Čechách zatím spokojená, ale kdyby někdo toužil po slunečních paprscích, třeba Edene :-), může navštívit Maltu. Před dávnými a dávnými lety jsem na Maltě byla a je to vážně nádherná země. :)







Nikolaj Leskov - Soumrak knížecího rodu

8. října 2011 v 22:10 | Kattys |  Přečteno
Přestože nemám v lásce autorovu "Lady Macbeth Mcenského újezdu", nezalekla jsem se a statečně se vrhla na "Soumrak knížecího rodu". Dalo by se říci, žánrové obrázky z carského Ruska, ale autor zamýšlel sdělit světu přece jen více.



Prý "koncentroval plastickou kresbu lidských figurek a jejich myšlení v pozoruhodné dílo o smyslu ruských dějin a o svérázu ruského národního charakteru".

Takže tak. :)



Kníže Lev Jakovlevič měl dva syny: Dmitrije a Lva. Dmitrij se v devatenácti utopil, když se v parném dni koupal ve studeném jezírku a chytla ho křeč, a kníže Lev Lvovič se v osmnácti zamiloval do Varvary Nikanorovny, která ve čtrnácti byla podle jejích vlastních slov docela pohledné děvče. Avšak ostatní, třeba její staří sloužící jako šafář Patrikej Semjonyč a komorná Olga Fedotovna, přímo prohlašovali, že babička byla krásná k nevíře. Jejich slova potvrzoval babiččin velký portrét od Lampiho, na který se teď dívám. Je namalován olejovými barvami a představuje kněžnu v životní velikosti ve věku dvaceti let. Z obrazu na mne hledí vysoká ztepilá brunetka s velkýma, jasně modrýma, dobrýma a neobyčejně moudrýma očima, čistýma jako studánka. Celkový výraz obličeje je laskavý, ale pevný a osobitý. Spuštěná ruka s kyticí bílých růží a mírně nakročená noha podtrhují vláčnost a majestátnost postavy. Při pohledu na portrét si nedovedu představit, že by se prudký, vznětlivý mladík, jak mi mého děda líčili, mohl nezamilovat do této okouzlující krasavice. Ještě ke všemu s ní vyrůstal takřka pod jednou střechou, poznal její moudrost, dobrotu, šlechetnou mysl i onen vytříbený takt, jímž si získávala každého, komu se poštěstilo ji poznat. Navíc tato půvabná dívka v raném mládí úplně osiřela a její osamocenost budila soucit. Jako by vůlí osudu se stala členem rodiny knížat Protozanovových, kteří jí poskytli útulek.

Dagmar Pecková - La Clemenza di Tito

8. října 2011 v 19:49 | Kattys |  Noty
A teď trochu hudby. :)

Tuto dámu jsem vždycky obdivovala. Její hlas, její vzhled, její projev. A tenhle klip prostě miluju. :)



V bílé... J.Mendel

8. října 2011 v 16:41 | Kattys |  Po červeném koberci...
I kdyby Jane Krakowski nenatočila nic jiného než praštěnou sekretářku v Ally McBeal, mně by to stačilo. :)


Jane Krakowski, 2011 Emmy Awards
J.Mendel

J.Mendel - francouzský rodinný módní dům, dědic a návrhář - Gilles Mendel.


Řekla bych, že navrhuje pěkně. Některé šatečky sice vypadají poněkud zástěrovitě, ale tak, proč ne. :)








J.Mendel Spring 2012

Nikolaj Jevdokimov - Tři monology

8. října 2011 v 15:42 | Kattys |  Přečteno
Při svých toulkách po antikvariátech, poslední dobou bohužel spíše těch virtuálních, se mi občas stane, že podlehnu své touze po ruské literatuře a omylem si zakoupím dílo autora sovětského. Pochopitelně, je to nebetyčný rozdíl, rozjímat nad březovým hájkem nebo nad poslední pětiletkou. Ale má nedávná chyba nebyla tak tragická. Nikolaj Jevdokimov (Ilonko, špatná zpráva, portrét se mi nepodařilo najít :)), autor knihy v českém překladu nazvané Tři monology, sice nezapře spisovatele doby sovětské, ale kupodivu se jeho dílo dá číst a dokonce musím říci, že jsem si početla nad očekávání dobře.


Co se to se mnou děje? Co to je, náhlé volání ztraceného mládí, nebo první smutek blížícího se stáří, který člověka neodvratně nutí ohlédnout se do minulosti? Anebo je to výkřik svědomí, který mě žene do zapomenutého mládí? Ale co s tím má společného svědomí, copak jsem se nějak provinil vůči člověku, kterého teď jedu hledat s nepřekonatelnou lítostí? Už dávno se vytratil z mé paměti, zapomněl jsem na něj a mnoho let jsem po něm ani nevzdechl, a teď třeba nejedu ani za ním, nechci hledat jeho, ale sebe sama, toho mladičkého vojáka, který už věděl hodně o hrůzách války, dosud však nic nevěděl o strachu z opuštěnosti.
Co mě to nutí k cestě do neznáma za člověkem, který se jen na chviličku mihl mým životem? Proč jsem si na něj vzpomněl teď, víc než po třiceti letech? Proč právě na něj, na toho chlapce, na kterého jsem už dávno zapomněl? Nepamatoval jsem si jeho jméno ani tvář, ale najednou se mi vynožil v paměti jako neodbytný, znepokojivý sen.
Ne, nijak jsem se vůči němu neprovinil! No jistě, ani dost málo nejsem vinen. A pokud by vůbec mohla být řeč o nějaké vině, pak jsem se provinil jen vůči sobě, takovému, jaký jsem byl tenkrát, v té dávné době.
Kam teď jedu a proč? Jaké vykoupení chci najít? Necítím se vinen, ani se ve mně neprobudily výčitky svědomí - nemám si co vyčítat, ale ozvala se trpká, tíživá lítost nad čímsi nenapravitelným, co již zmizelo v nebytí. Teď už chápu, že tenkrát to bylo, jako bych vystřelil sám na sebe. Byl to jeden z těch výstřelů, které během života každý z nás z nerozumu a nepochopení často vysílá přímo do vlastního srdce. Rána zpočátku nebolí, ale s lety určitě dá o sobě vědět, stejně nečekaně jako ostatní zdánlivě vyléčené nemoci války.
Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenoval. Ani tehdy, když jsem se jednou hrabal v psacím stole a mezi starými papíry našel otrhaný zápisník a v něm adresu nějakého Viktora Travuškina, naškrábanou cizím, skoro dětským rukopisem, ani tehdy jsem si neuvědomil, kdo je Travuškin. Až potom, později jsem si vzpomněl.
Tak se tedy jmenoval Viktor Travuškin? No prosím, Travuškin. A já si nezapamatoval takové čisté, zvučné, pravé ruské příjmení, v jehož pouhém zvuku se už tají laskavá dobrota. Takové jméno přece nemůže patřit zlému člověku.

Postcrossing - Finsko, Francie, Litva

7. října 2011 v 22:44 | Kattys |  Postcrossing
Tento týden byl trošku slabší, ale možná to bude tím, že jsem měla dnes volno a nějaká ta pošta na mě třeba čeká na mém pracovním stole. :)

Marjjut z Finska, maminka tří dětí, mi udělala velkou radost, když si našla čas, prohlédla si mou galerii oblíbených a vybrala tenhle nádherně zimní pohled. Takhle na obrázku vypadá ta zima pěkně, že?




Fleur pochází ze severu Francie, což mě nadchlo vzhledem k tomu, že jsem místa poblíž kdysi dávno navštívila. :)



A z posledního pohledu jsem prostě nadšená. Gintaras z Litvy mě požádal o výměnu pohledů a poslal mi tuhle nádheru. Sice nechápu, jak odhadnul, že miluju právě podzim, ale doufám, že budeme v posílání pokračovat a tak třeba odhalím jeho telepatické schopnosti. :)


HAKA

7. října 2011 v 15:56 | Kattys |  Výš, dál, rychleji...
Jak jsem včera psala v komentáři k Hamletovým gumám, jsem nadšený sportovní fanoušek. Takový ten televizní, gaučový, co by po uběhnutí stovky vypustil duši, po nazutí bruslí by si zlámal obě nohy a že by se trefil do míče, o tom lze s úspěchem pochybovat. Ale ze svého pohodlného křesla před obrazovkou radit sportovcům jak to mají dělat, to by mi šlo. :)

Pominu-li úvahy o tom, kam ten svět spěje, když bych porovnala plat špičkového fotbalisty a špičkového chirurga, a když se smířím s tím, že davu prostě vždy patří chléb a hry, je pro mě sport především neuvěřitelné divadlo, přehlídka emocí. Ne tak vulgární a trapné jako různé reality podivnosti, občas velice zábavné, sem tam i smutné, ale vždy opravdové.

Jako třeba haka. Bojový tanec před utkáním v ragby. :)


Novozélanďané se pokouší zastrašit své soupeře. :)



A tady se soupeři nezalekli. :)



Cesty

7. října 2011 v 13:34 | Kattys |  V obraze...



Dordgone, jižní Francie,

Hal Furness, z cyklu Fields

Neděle s Hamletem - Hamletovy gumy

2. října 2011 v 10:51 | Kattys |  Neděle
Pro Hamleta tohoto týdne nemusím chodit daleko, objevila jsem ho ve svém rodném městě. :)

Obchod Hamletovy gumy, potřeby pro motorkáře! :-)


W. M. Thackeray - Humoristické črty

2. října 2011 v 0:50 | Kattys |  Přečteno
Navnaděna Jarmarkem marnosti Williama Makepeace Thackerayho zakoupila jsem si v antikvariátu poměrně dost objemnou knihu Humoristické črty. Po přečtení mohu prohlásit, že na nich nic tak moc humorného neshledávám. No dobrá, občas jsem se bavila, ale že bych se smíchy plácala do stehen, to skutečně ne.




Jako ukázku jsem vybrala část z parodie na historický román Waltera Scotta Ivanhoe.

Rebeka a Rowena aneb pokračování jednoho románu

Vroucně milovaní čtenáři románů a ušlechtilé patronky milostných příběhů, zajisté se už přihodilo každému z nás, že knihy, v nichž jsme našli zalíbení, měly neuspokojivý závěr a končily naprosto předčasně na třísté dvacáté stránce třetího svazku. v tomto úseku historie, jak známo, bývá hrdina zřídka starší třiceti let a hrdinka tedy o nějakých sedm nebo osm let mladší, a rád bych se otázal kohokoliv z vás, zda se sluší předpokládat, že v životě lidí starších´onoho věku není nic, co by stálo za zaznamenání, a přestávají-li snad existovat, když odjíždějí od sv. Jiří z Hannover Square? Vy, vážené mladé dámy, které si získáváte znalost života z půjčoven knih, mohly byste se třebas domnívat, že po vyřízení sňatkových záleřitostí, když je Emilie odvezena tryskem v novém cestovním voze po boku nadšeného hraběte nebo když se Belinda vymkne ze slzavého objetí své výtečné matinky a osuší si vlastní spanilé oči na dmoucí se vestě svého ženicha - jářku, vy byste si asi představovaly, že už je po všem, že Emilie se svým hrabětem budou po celý život šťastni na romantickém hradě jeho lordstva někde na severu, a Belinda s mladým duchovním že budou požívat nerušené blaženosti na své růžemi vroubené faře v západní Anglii, ale snad jsou ve čtenářské obci i takoví - staří zkušení lidé - kteří tomu rozumějí lépe. Třebas mezi nimi jsou i lidé, kteří vstoupili do manželství a zjistili, že musí i dále ledacos poznávat a dělat, a možná i vytrpět, a že rozmanité příhody, bolesti, radosti a slasti života pokračují po svatebním obřadu stejně jako před ním.

Proto říkám, že se nesluší, aby romanopisec takto využíval hrdiny a hrdinky, a také svého nezkušeného čtenáře, a aby oné dvojici dával sbohem, jakmile se stanou manželem a manželkou; a často jsem si přával, aby se přidělaly dodatky ke všem dílům krásného písemnictví, která byla tak násilně zakončena popsaným způsobem; a říkal jsem si, že bychom se měli dovědět, co se přihodí rozšafnému ženáči stejně jako zanícenému mládenci, vážené paní stejně jako rdící se panně.

Postcrossing - Litva, Anglie, Německo, Holandsko, Turecko, Kazachstán

1. října 2011 v 22:02 | Kattys |  Postcrossing

Tak Vidmantas z Litvy dává přednost jednotlivým obrázkům a mně pošle tohle. :) Má štěstí, že každý z těch mrňavoučkých záběrů je nádherný. :)


Klovsja mi napsala, že žije v Glasgově, ale pohlednici posílá z výletu do Polska. No... ale raději nic. :)




Coco z Německa je 16 let a tenhle "cool" pohled, jak se sama vyjádřila, vytvořila vlastnoručně, když použila cool fotografii z jakéhosi neméně cool magazínu. Padla mně do noty, já mám ruční tvorbu ráda a pohlednice se mi líbí. :)



To Roland z Holandska pohlednici zakoupil, ale s textem se moc neobtěžoval. Prostě ho vytiskl, vystřihl a nalepil. Taky pravda, co bude pořád vymýšlet. :) Takže jsem si na netu vlastnoručně nalezla, že Den Helder leží na severu Holandska u moře a žije tam okolo 60.000 lidí. :)



Další pozdrav přišel z Turecka. Je z takových těch "mimo" a dostala jsem ho od Leslie z USA, která se přestěhovala do Turecka, žije tam a v letošním roce získá turecké občanství. Zajímavé. :)



Také Oxana z Kazachstánu je mimo. Tedy co se zasílání pohledů týká, pochopitelně. Zřejmě jí připadala Česká republika tak exotická, že mě požádala o výměnu pohlednic. Musím se přiznat, že jsem jí ještě neposlala nic na oplátku. Děs a běs, stydím se. :)


Marsyas

1. října 2011 v 20:46 | Kattys |  Noty
Moje další hudební láska, skupina Marsyas. V průběhu let postupně měnila své složení, ale to podstatné, alespoň pro mě, tedy nezaměnitelný hlas Zuzany Michnové zůstal. Nejsem si jistá, jestli ještě koncertují, už dlouho jsem o nich neslyšela a jejich blog nevypadá nijak svěže, ale nevadí, na YT se dá vždycky něco sehnat.

Nedokážu se rozhodnout, kterou píseň vybrat jako ukázku, mám jich ráda spousty. Tak třeba "Podívám se z blízka".






A pro Januli - "S Luisem" :)


Neodolala jsem, prostě sem musím vložit i text, který jsem odcizila z jejich blogu. :)

S Luisem

(Zuzana Michnová/Zuzana Michnová)

K nebi zírám, ležím v trávě
prsty prosévám teplou hlínu
Míchám koktejl právě
z fantazie, světla, stínů
Luisi, rozumíš

Oči stíní temné brýle
tak se zavírám, slunce sálá
Krátký letní výlet
s fantazií a jednou z nálad
já tě přivolám, Luisi

Má sílu Anděl zkázy
nohy mi ztěžkly záhy
a z výšky na mě hází
opojení
Sem se z dálky líně plouží
procesí Mléčné dráhy
jak zvláštně každý touží
po spojení

K nebi zírám, bosá v trávě
tvoje poselství - to mě chrání
Ráda pročtu závěť
fantazie, snů a přání:
nám všem zůstanou, Luisi

Má sílu Anděl zkázy...



V modré... ;-)

1. října 2011 v 19:49 | Kattys |  TH = B+T+2xG

Bez komentáře... :)

Ale vy pochopitelně komentovat můžete. :)


Jen tak...

1. října 2011 v 19:47 | Kattys |  Tváře
Prostě jen tak... pro radost. :)







Romantika :)

1. října 2011 v 19:37 | Kattys |  V obraze...


Christopher Goldsack z cyklu Shadows

V zelené... Gucci

1. října 2011 v 19:16 | Kattys |  Po červeném koberci...
Nějak se mi nedaří, počítač nepočítačuje, internet se nepřipojuje, rýmička sice na ústupu, ale kašel nepolevuje, zub bolí jak... no prostě hodně, korporátní audit na obzoru... ehm.. neříkal tady někdo, že si nebude pořád stěžovat? ;-)


No nic, zpátky k pravidelných rubrikám, třeba mě pilná práce rozveselí. :)

Ryan Gosling. Myslím, že jsem ještě žádný z jeho filmů neviděla, ale nevypadá špatně, že? :)



Ryan Gosling Ides of March LA Premirere, 2011


Ovšem pravda je, že jsem si chlapce nevybrala pro jeho pohlednou tvářičku, nýbrž proto, že se velice příhodně oděl do modelu značky Gucci. A když se řekne Gucci, vybaví se mi jeden jediný muž na celém světě.


Ano, ano, Brian Kinney. :) Ještě pořád jsem nenašla sílu vypořádat se zde s mým milovaným GaF, takže alespoň taková malá ochutnávka. To mé váhání bude určitě nějakou chvilku trvat, modrozelenko a Janule, pořád ještě jsem se neodhodlala pustit si poslední díl. :)


Ale zpět k tématu.

Gucci - italská módní značka, známá již od roku 1921. Rodinná firma, kreativní ředitelkou je Frida Giannini.


Šikovná dáma, červený kabátek je vyloženě k sežrání a navíc mě fascinují ty červené lemy u světlých kalhot na prvním obrázku. A ty nádherné brašny! Já chci takýýýýý!!! :-)








Gucci Spring 2011